Origin Trip Brazílie – cesta do srdce kávy
Historie dnešní Brazílie se začíná psát přibližně rokem 1500, kdy k jejím břehům připluli Portugalci. Země, kterou považovali za nově objevenou, však byla již tisíce let domovem stovek indiánských kmenů s vlastní kulturou, jazykem, zemědělstvím a obchodem. Přesun evropského světa do Jižní Ameriky s sebou přinesl i tragické důsledky: původní obyvatelé umírali na neznámé nemoci, byli násilně přesidlováni, zotročováni a jejich území postupně kolonizováno. Od 16. století byli vytlačováni zejména směrem do Amazonie. Dnes zde žije na 300 kmenů a necelý milion původních obyvatel, kteří stále bojují o svá území. Nelegální těžba zlata v chráněných pásmech, ozbrojené průniky na jejich pozemky i střety s těžařskými skupinami jsou bohužel realitou současné Brazílie, zatímco mezinárodní organizace se snaží o zachování jejich jazyků i kulturní identity.
Brazílie je však zemí kontrastů nejen etnických a historických, ale také ekonomických. V 18. století sem dorazila káva – zprvu jako exotická rostlina z kolonií, později jako motor celé národní ekonomiky. V 19. století se země stala největším producentem kávy na světě a tuto pozici drží dodnes. Není to náhoda: obrovské rozlohy, specifické mikroklima, rozmanité nadmořské výšky a technologický pokrok v pěstování i zpracování dělají z Brazílie skutečnou kávovou mocnost.
Do Belo Horizonte jsme dorazili pozdě večer. Město působí jako vibrující organismus – je hlasité, rušné, energií i chaosem nabité. Třímilionová metropole, která v sobě spojuje jak pulzující gastronomii, tak sociální problémy, je branou do nejvýznamnějšího kávového státu Minas Gerais. Na cestě z letiště míjíme autobusové nádraží a čtvrti, kam se nedoporučuje chodit po setmění. Kriminalita, drogy a tisíce lidí bez domova zde tvoří syrový obraz reality, kterou Brazilci neradi nechávají fotit a zveřejňovat. Ne proto, že by ji popírali, ale proto, že o své zemi mluví s hrdostí a neradi ji vidí redukovanou na její stinné stránky.
Ubytovali jsme se v Novotelu Savassi, moderní čtvrti plné barů a restaurací, kde se večer zdálo, jako by se celé město přelilo do ulice. Brazílie se neptá, jestli je pondělí nebo pátek, bary a stoly jsou plné každý den. Zvuk živé samby se míchá s hlasitým smíchem, vůní masa z churrasca a sladkým tónem caipirinhy. Vegetarián by zde hledal výběr složitě – maso je tu takřka kulinárním náboženstvím a Churrascaria je zážitek, který definuje zdejší gastronomii. Obsluha se před vámi zastaví s velkým špízem, z nějž vám odkrajuje šťavnaté plátky picanhy. Chuť, kterou si člověk pamatuje.
Z Belo Horizonte vyrážíme na šestihodinovou cestu na severozápad, do Carmo do Paranaíba. První hodiny je krajina spíše pastvinou než kávovým královstvím, nadmořská výška se drží kolem 750 metrů a kávovníky zde ještě nemají své ideální podmínky. Až po dosažení hranice 900 metrů se horizont náhle změní a my vstupujeme do světa, který nás sem přivedl. Cerro Mineiro, jedno z nejuznávanějších kávových území Brazílie, se otevírá před námi jako obrovské zelené plato. Nekonečné řady kávovníků se táhnou až tam, kde nebe splývá se zemí. Vzduch je sušší, slunce čistější a půda bohatá.
Příjezd do Carmo do Paranaíba lemuje dlouhá eukalyptová alej, tvořící několik kilometrů stín, který místní využívají pro běh i večerní promenády. Jen pár minut od ní sídlí rodina Andrade, naši dlouholetí partneři a lidé, kteří patří k průkopníkům brazilské kávové kultury. Kávou žijí více než století – jejich historie začíná v roce 1901 na farmě Capim Branco, která tehdy patřila mezi první v celém státě. Dnes je jejich jméno spojováno s inovací, vědeckým přístupem a precizností, kterou kdysi nikdo v Brazílii nepovažoval za nutnou.
Capim Branco je symfonií fenologie. Zavlažování tu není výsadou, ale standardem a obrovská rezervoárová nádrž s dešťovou vodou o kapacitě 30 milionů litrů zajišťuje život nejen kávovníkům, ale i půdě samotné. Pěstují zde zejména Yellow Catuai, Red Catuai a Arara, odrůdy, které se zdejšímu mikroklimatu daří více než dobře. Zákon ukládá farmám ponechat minimálně pětinu plochy v podobě přírodní rezervace, Andrade však udržují 40 %. Krajina tak dýchá, žije a chrání sama sebe – lesy poskytují stín, vlhkost a biodiverzitu nutnou pro stabilitu ekosystému.
Většina naturálních procesů probíhá na Capim Branco, avšak experimenty, fermentační inovace a exotické odrůdy najdeme na farmě São Silvestre. Ta je vzdálená necelou hodinu jízdy a představuje skutečnou laboratoř budoucnosti. Odrůdy jako Sidra, Geisha, Pink Bourbon či SL34 zde rostou pod stromy, protože ostré slunce Cerrada by je jinak vysušilo do podoby, ve které by nedokázaly projevit svůj genetický potenciál. Fermentace tu není jen technika, ale řízený biologický orchestr – 120 hodin v teplé komoře a dalších 120 hodin v chladu. Kontrola kyslíku, teploty i času je zde přesná stejně jako švýcarské laboratoře.
To, co nás však zanechává v upřímném úžasu, je jejich přístup k půdě. Není to jen zemina, je to živý organismus. Speciální směsi výživy a cover cropů vysévaných mezi řádky slouží k tomu, aby půda udržela strukturu, přirozenou vlhkost, mikrobiologický život i stabilitu živin. Rostliny se nechávají vyrůst, následně posečou a rozloží přímo na místě. Kruh života, který chrání kořeny kávovníků v období sucha i deště.
Technologický pokrok zde působí téměř futuristicky. GPS sledování traktorů a kombajnů v reálném čase umožňuje kontrolu nad každým krokem sklizně. Není to nástroj dohledu, ale preciznosti. Ví se, kdo kdy projel kterou parcelou, kde se zastavil a proč, jaké množství aplikoval a kam. Pokud se později objeví choroba či abnormální vývoj keře, lze se vrátit k datům a dohledat příčinu. Efektivita není náhoda, ale metoda.
I letošní klima ukazuje, jak křehký je svět kávy. Minulých 180 dní sucha způsobilo opad květů a pokles produkce o více než třetinu, zatímco současná sezóna s optimálním cyklem 120 suchých dní slibuje návrat k plnému potenciálu. V Cerrado Mineiro se totiž i drobná změna počasí promítá do výsledku, který pak putuje do našich šálků.
Odjíždíme s pocitem, že jsme poznali místo, kde káva není jen zemědělským produktem, ale živou kulturou, vědeckou disciplínou a rodovým odkazem. Andrade Bros nejsou pouze producenty, ale strážci krajiny, kteří dokáží citlivě propojit přírodní ekosystém, generace farmářského know-how i nejmodernější technologické postupy. Když se vracíme zpět směrem k Belo Horizonte, eukalyptové aleje za námi tiše šumí a připomínají rytmus, jímž káva žije po celý svůj životní cyklus – rytmus trpělivosti, úcty k půdě a nevyslovené péče, bez níž by se žádná sklizeň nikdy nezrodila.
